Po letitém plápolání životem s jazykem na bradě je zapotřebí ukotvit. Ukotvit to, co se za tu dobu všechno stihlo, ba dokonce nestihlo, co již za ty léta zaniklo a přikotvit nové lodě. Parníky, výletníky a sem tam i nějaká velká loď; to vše jsem zvládl položit na moře. Úspěšně i neúspěšně; na vlnách moře se to často velmi houpe.
Párkrát přišla nabídka na stavbu soukromých jachet. Stavitel zrodil špičkově vybavenou jachtu, netřeba mluviti. Ale mnohé vypluly bez řádného díky. Dnes si plují svou cestou a ačkoliv mám k jejich motoru klíče, nechci majitele takových jachet potápět. Nicméně mě poučila spousta lákavých nabídek a dnes si jednoduše vybírám, co budu stavět. Loď? Parník? Šlapadlo!
"Jsme jiní. My fotografové, stejně jako ostatní tvůrčím směrem orientaovaní lidé - malíři, sochaři, umělci... Jsme jiní, a svět vnímáme niterněji, citlivěji. Svět nám umí daleko více ublížit, stejně tak i lidé, ale současně dokážeme hluboce vnímat jeho krásu, dokáží nás intenzivněji oslovit emoce. Jsme-li smutní, srdce nám pláče černé slzy, jsme-li štastní, zaplavují nás ty pocity tak silně, že ovládají vše, co děláme.
Náš duchovní svět je bohatý, ale nesmírně složitý, padáme, vznášíme se, trpíme, radujeme se, a naše emoce, naše tak nevyzpytatelné stavy mysli nám vedou ruku, ovlivňují vnímání směřující k tvorbě fotografií, jimiž se odhalujeme, do kterých vkládáme své pocity a sny. Sny a naděje, které často vnímáme jako své cíle, jsou tím, za čím jdeme, ženeme se... Jsou někdy Chimérami, což odmítáme si připustit, často přivedou nás do slepé ulice, na jejímž konci narazíme na tvrdou zeď. V bezvědomí, do kterého pak na čas upadáme, zrodí se ale sny nové, a jako bájný Fénix vzlétáme opět ke snům novým. Nebojme se snít, sny jsou světlem našeho žití, nebojme se věřit snům nesplnitelným, protože naděje v jejich naplnění nás obohatí víc, než ublíží nám zeď, kterou hlavou neprorazíme."
Jan Karbusický (Photo life 63/2008)